Knihy

Ira Levin - Rosemary má děťátko

19. září 2009 v 14:04 | krtek
Ira Levin, americký spisovatel a dramatik tvořící především v komediálním a hororovém žánru, se narodil roku 1929 v New Yorku, kde před dvěma lety i zemřel. Proslul především schopností sugestivně vyprávět příběhy opředené tajemstvím a svým způsobem je zakladatelem nového žánru - moderního kultivovaného psychothrilleru. Je autorem sedmi románů, z nichž nejznámější je hororový příběh Rosemary má děťátko (Rosemary's baby, 1967) a jeho pokračování, které vyšlo celých třicet let po prvním dílu Rosemary a její syn (Son of Rosemary, 1997). Jako dramatik se zapsal do povědomí veřejnosti hrou Osidla smrti (Deathtrap,1978), která byla nominována na cenu Tony Award a na Broadwayi se stala nejdéla hranou hrou v historii. Většina Levinových knih byla zfilmována.


Román Rosemary má děťátko čtenáře vtáhne do příběhu mladé Rosemary, která se se svým snoubencem Guyem přestěhuje do domu, za jehož zdmi se stalo několik podivných událostí. Život několika jeho obyvatel skončil sebevraždou a žil v něm prý i člověk, který o sobě tvrdil, že se mu podařilo vyvolat Satana. Rosemary však legendám nevěří a doufá, že v novém bytě najde štěstí a založí se svým partnerem rodinu.

Seznámí se se sympatickou dívkou v sušárně, která se ukáže být schovankou milých postarších sousedů, se kterými se pár rychle spřátelí. Za několik dní, však ona dívka spáchá sebevraždu skokem z okna. Rosemary je zděšená, ale odmítá si přiznat, že by její smrt měla něco společného s domem. Minnie, žena u které dívka žila, jí věnuje její podivný šperk. Poté Rosemary za podivných okolností otěhotní, když ji její snoubenec znásilní ve spánku a přitom se jí zdá o podivném rituálu, kterého se účastní její sousedi. Přesto se ale těší na dítě a žije v naději, že se vše obrátí k lepšímu. Minnie jí doporučí lékaře, prý nejlepšího ve městě, ke kterému začne docházet. Ten ale nijak nedbá na to, že si Rosemary stěžuje na silné bolesti a doporučuje jí pouze pít vitaminové nápoje, které jí Minnie připraví. Navíc nosí stejný, podivně zapáchající amulet, jako Rosemary dostala od Minnie. Její známý jí věnuje knihu o čarodějnictví a několik dní na to zemře. Rosemary začíná mít podezření, že není všechno v pořádku a začíná odhalovat, že lidé okolo ní jsou zapleteni v něčem děsivém, co zatím nedokáže pojmenovat.

Když jí Guy knihu o čarodějnictví vezme a vyhodí, aby se prý v těhotenství zbytečně nerozčilovala, pojme Rosemary poderžení, že mezi ty, kteří se proti ní spikli, patří i on. Jednoho dne odhalí, že Minniin muž, který se čím dál více přátelí s Guyem, je synem toho, který před lety v domě vyvolal Satana. Vše do sebe podivně zapadá... Rosemary porodí dítě, ale je jí řečeno, že se narodilo mrtvé. Ona tomu však nevěří a je přesvědčená, že jí ho sebrali, aby ho použili pro své rituály. Z vedlejšího bytu je slyšet dětský pláč. Jednoho dne se tam tedy ozbrojena nožem tajně vydá, aby si svého syna vzala. Dítě, které uvidí v kolébce a které sešlost v místnosti oslavuje jako Satana, však není člověk...

Příběh končí nevysvětlen. Čtenář se nedozví, zda je vše jen Rosemaryina halucinace nebo se skutečně stalo něco mimo lidské chápání...

Sebastian Barry - Tajný deník

31. srpna 2009 v 10:59 | krtek
Irský dramatik, básník a prozaik Sebastian Barry se narodil roku 1955 v Dublinu. Vystudoval Trinity College, na níž také několik let vyučoval. Ohlasy veřejnosti si získal nejprve jako dramatik - za svou první hru Boss Grady's Boys (1990) získal ocenění BBC/Stewart Parker Award. Další hry (např. The Steward of Christendom) se hrály mimo jiné v New Yorku na Broadwayi a na scéně The Royal National Theatre v Londýně. Věnuje se také poezii (vydal např. sbírku The Water-Colourist) a tvorbě pro děti.

Barry se dvakrát dostal do nejužšího výběru na Bookerovu cenu a za svůj poslední román The Secret Scripture (Tajný deník) získal cenu Costa Book Award
za nejlepší knihu roku 2009.

Ve svých dílech se zabývá především irskou historií a pokládá si otázku, do jaké míry je věrohodná. Snaží se tak upozornit na to, že historická pravda podle jeho slov neexistuje. V románu Tajný deník k důkazu svých teorií používá vyprávění stoleté Roseanne, která sama přiznává, že se některé události nemohly stát tak, jak si je pamatuje.


Román Tajný deník je strukturován jako deníky dvou osob - Roseanne Clearové (McNultyové), velmi staré pacientky ústavu pro duševně choré, která si tajně zaznamenává své vzpomínky a doktora Grena, jejího psychiatra. Roseanne strávila v ústavu většinu svého života - více než šedesát let a nyní, když má být budova stržena a pacienti buď propuštěni nebo převezeni do nové, se začíná doktor Grene zajímat, zda-li je skutečně duševně nemocná a jestli by nebylo možné ji vrátit do života venku. Usilovně se snaží zjistit toho o jejím životě co nejvíc a nachází záznamy otce Gaunta, který objasňuje, z jakého důvodu byla do ústavu umístěna. Byla obviněna z promiskuity, nevěry a také z toho, že zabila své dítě. Její manželství bylo anulováno a Roseanne doslova odklizena z veřejného života.

Samotná Roseanne však tato obvinění popírá. V jejím vyprávění se téměř všechny zásadní věci odehrávají jinak. Zároveň tak podává svědectví o nejdůležitějších událostech první poloviny 20. století. Je její paměť ovlivněna dlouhými léty, které strávila za zdmi léčebny? Je možné, že se události, které si jasně pamatuje, staly jinak? Stejné otázky si pokládá čtenář, Roseanne i doktor Grene. Ten nakonec zjišťuje, že Roseanne pravděpodobně mluví pravdu, protože její dítě nezemřelo, ale bylo umísťeno do sirotčince a dokonce dodnes žije. Prohlédne tím tedy lži otce Gaunta, který nedokázal snést, že je Roseanne presbyteriánka, která se vdala za katolíka a ještě nevíc si dovolila mu odporovat. Proto se rozhodl ji v jistém smyslu zničit obviněními, která zapříčinila, že byla prohlášena za duševně chorou.

Doktor Grene nachází k Roseanne zvláštní vztah, pokusí se najít jejího syna a zjišťuje, že je jím on sám. Vše do sebe podivně zapadá, zároveň je tím však jinak napínavý a zajímavý příběh degradován na román s otřepaným závěrem. Barry prý chtěl nechat svým hrdinům pomyslné světlo na konci tunelu, naději, která se může naplnit a zároveň nemusí. Nic to však nemění na tom, že autor čtenáři položil několik zajímavých otázek, na které je nutno si odpovědět.

Sebastian Barry se inspiroval skutečným příběhem vlastní vzdálené příbuzné, jíž stejně jako Roseanne stačilo nepatrné zaškobrtnutí, za které zaplatila absurdně vysokou cenu.

David Sweetman - Vincent van Gogh, jeho život a dílo

3. srpna 2009 v 12:32 | krtek
David Sweetman je britský spisovatel, básník, kritik, novinář a profeser, který je ještě pro české čtenáře pravděpodobně docela neznámý. Narodil se v roce 1943 v Dilstonu v severní Anglii. Poté, co ukončil studia, odjel do Afriky, kde několik let v různých zemích (Uganda, Tunisko) vyučoval angličtinu. Do této doby spadá počátek jeho spisovatelské tvorby. V Africe napsal svoji první biografii nazvanou Queen Nzinga: The Woman Who Saved Her People a také sérii knih Makers of African History. Po návratu do Evropy se zabýval životopisem italského režiséra Franca Zaffirelliho, který byl vydán v roce 1986. V devadesátých letech pokračoval biografií Vincenta van Gogha, za kterou byl oceněn cenou Julese Micheleta, dále biografií Mary Renaultové, Paula Gauguina a Henriho Toulouse-Lautreca. Zemřel v Londýně v roce 2002.

Biografie Vincenta van Gogha se zdá být nadočekávání věrohodná a bezesporu ukazuje, že se autor van Goghovým životem dlouho a dopodrobna zabýval. Od svých předchůdců se liší především tím, že podrobně zpracoval i životopis Paula Gouguina, tudíž mohl být přesnější než oni v odhadování jeho chování v situacích, které není možné faktograficky přesně doložit. David Sweetman se ale ve většině případů distancuje od všech spekulací a snaží se podat obraz Vincentova života, založený převážně na dopisech, které sám malíř posílal svému bratrovi Theovi a jichž se zachovalo okolo šesti set. Životopis tedy není zdeformovaný názory populizátorů, kteří se po Vincentově smrti snažili udělat z umělce člověka, jehož celé dílo ovlivnilo především šílenství. Naopak Sweetman ukazuje čtenáři, že i krátce před svou smrtí dokázal malíř smýšlet pozitivně a ve svém posledním dopise Theovi vysvětloval význam svých posledních děl zcela bez náznaku deprese. Myslím si, že autor biografie dokázal Vincentův příběh čtenáři vyprávět dokonale bez předsudků a nepodsouval mu svoje pohledy na jeho osobnost.

Doris Lessing - Tráva zpívá

26. července 2009 v 20:25 | krtek
K britské autorce Doris Lessing bych se pravděpodobně nedostala, nebýt Nobelovy ceny za literaturu, kterou získala v roce 2007. Stala se tak jedenáctou takto oceněnou ženou a nejstarším člověkem v historii jejího udělování.

Doris Lessing se narodila roku 1919 v Íránu, ale vyrůstala v africké Jižní Rhodésii (dnešní Zimbabwe). Vzpomínky z tohoto období také využila ve své prvotině Tráva zpívá, která byla vydána v roce 1962 po autorčině emigraci do Velké Británie. Tu zapříčinil dlouholetý zákaz pobytu na území Jižní Rhodésie, kvůli účasti v kampani proti jaderným zbraním a jihoafrické politice apartheidu. V průběhu let 1954 - 2007 bylo její dílo oceněno celkem 17 různými cenami.

Z její poměrně rozsáhlé tvorby je v češtině dostupných jen pár titulů:
Africké povídky
Mraveniště
Muž a dvě ženy
Hra s tygrem: Hra o třech dějstvích
Tráva zpívá (dostupná v MKJ)
Puklina (dostupná v MKJ)

Tráva zpívá je jedním z titulů, u kterých bych ocenila doslov. A to hlavně proto, že jde o dílo od pro mě nové autorky a nemám tudíž možnost srovnávat s jejími ostatními pracemi, ani sledovat, jak moc či málo se v ději odráží její vlastní život. Přesně to by za mě tedy mohl udělat autor doslovu. Ale neudělal. Musela jsem se tedy spolehnout na svoje vlastní postřehy a dohledané informace.

Kniha začíná novinovou zprávou o vraždě Mary Turnerové, manželce nepříliš úspěšného farmáře Richarda Turnera, za kterou byl zatčen její černošský sluha Mojžíš. Ten se k činu sám doznal. Poté se vyprávění vrací k Maryině dětství. Vyrůstala na farmě a nenáviděla věčné hádky svých rodičů o peníze. Život svojí matky brala jako odstrašující případ a přála si žít v budoucnu jinak. To se jí do jisté míry podařilo, odešla do internátní školy a v 16 letech si našla místo ve městě. Do svých třiceti let žila spokojeným aktivním životem, přátelila se téměř s polovinou města a cítila se šťastná.
V té době však náhodou narazila na pomluvy svých přítelkyň týkající se toho, že se dosud nevdala. Mary, která žila v naivních, idealizovaných představách o lidech okolo sebe a životě vůbec, to natolik zdrtilo, že o svatbě opravdu začala přemýšlet a nakonec se provdala za farmáře Richarda Turnera. Odjela na jeho farmu, kde se musela potýkat s tvrdou realitou pokusů o pěstování kukuřice ve vyprahlé jižní Africe. Na Richardových polích pracovali domorodci, ke kterým sice Mary cítila odpor, přesto je musela snášet i ve své domácnosti jako sluhy. Není divu, že u ní žádný dlouho nevydržel. Když Richard onemocněl, musela se Mary starat o farmu a jezdit na pole hlídat pracující černochy. Nebyla k nim však shovívavá jako její manžel a jednou dokonce použila bič, i když bít domorodce bylo už v té době nezákonné. Právě ten, kterého bičem uhodila, Mojžíš, začal jednoho dne pracovat v jejím domě jako sluha. Ona si však na něm dále vylévala svou zlost a nutila ho dělat některé zbytečné práce pořád dokola, dokud nebyla spokojená. V této části Doris Lessingová využívá své zkušenosti se zacházením s černochy v Jižní Rhodésii, kteří ve své vlastní zemi byli bráni za pouhou podřadnou rasu, vhodnou pouze k té nejtěžší práci. To je také hlavním motivem celé knihy. Mary začínala kvůli beznadějné chudobě, marnosti všech jejích snů o návratu do města a neustálé blízkosti jí odporného Mojžíše přicházet o rozum. Byla čím dál apatičtější, po čase dokonce dovolila Mojžíšovi, aby jí svlékal a dotýkal se jí, aniž by jím však přestala pohrdat. Farma byla rok od roku čím dál blíže krachu. Sousední farmář, který si dlouhou dobu dělal na pozemek Turnerových zálusk, využil situace a přemluvil Richarda k prodeji. Manželé měli odjet na dovolenou k moři a později na farmě jen vypomáhat. Den před odjezdem si duševně kolabující Mary konečně uvědomí své nespravedlivé chování vůči Mojžíšovi a začne se cítit provinile. Je však pozdě. Sluha patrně dlouho spřádal plány na pomstu a paradoxně přesně ve chvíli, kdy se k němu Mary blíží se slovy omluvy, ji, ještě dříve než je stihne vyslovit, několikrát bodne nožem. Když je její tělo nalezeno, Mojžíš postává nedaleko a bez okolků se ke svému činu dozná.

K hlavním kladům knihy patří, že postava Mary Turnerové není jen černobílý prototyp ženy nenávidící černochy, ale naopak je hluboce psychologicky propracovaná. Chvílemi vyvolává dokonce soucit, přestože se sama chová iracionálně a ve vztahu k domorodcům naprosto neomluvitelně. Jde o ženu, která je zklamána svým životem a které všechny naděje na změnu postupně a nevyhnutelně zhasínají.
 
 

Reklama
Reklama