about-art.blog.cz

26. července 2010 v 11:30 | krtek
Zdravím těch pár návštěvníků, kteří sem občas zavítají ;) Protože jsem na tyhle stránky docela dlouho kašlala, založila jsem nový blog about-art.blog.cz a rozhodla se v nejbližší době tenhle svůj první pokus zrušit. Nové stránky jsou v podstatě také zaměřeny na kulturu, takže některé články přesunu. Taky se budu snažit víc aktualizovat. Takže doufám, že se s vámi neloučím, ale budete navštěvovat nový blog ;) Těším se na případné komentáře. Mějte se fanfárově. Aneta 
 

Zapomenutí

28. září 2009 v 11:42 | krtek |  Filmy
Drama
Mexiko, 1950, 85 min

Režie: Luis Buňuel
Hrají: Estela Inda

Zlatá Palma - výběr

Další odvážný a nadčasový počin Luise Buňuela, který celých svých 85 minut nepřestane diváka šokovat a znechucovat. Zobrazuje život dětí z chudinských čtvrtí Mexico City, vyrůstajících na okraji společnosti. Dětí, které nepoznali rodičovskou lásku. Marná snaha vydělat si trochu peněz alespoň na jídlo z nich dělá zloděje a dokonce i vrahy. Neznají soucit, nezastaví se ani před tím zbít slepce nebo okrást muže bez nohou. Lze se z tohoto způsobu života vůbec vymanit? A co se stane, když se o to opravdu někdo pokusí? Film na tyto otázky odpovídá. Až do konce však ani na chvíli neupouští od své syrovosti.

Picasso v Jihlavě

19. září 2009 v 14:33 | krtek |  Výstavy
Dům Gustava Mahlera, Jihlava
9. 9. 2009 - 7. 11. 2009

Výstava Picasso v Jihlavě představuje část sbírky Picassových plakátů, kterou od roku 1981 vlastní Muzeum umění v partnerském městě Heidenheim. Kromě plakátů se stěžejními motivy - býčí zápasy, keramika s arkádskými motivy a symbolika míru, byla sbírka od roku 1993 doplňována grafikou s podobnými tématy. Nabízí proto jedinečný pohled na jednu etapu vývoje Picassovi tvorby. Hlavními tématy jeho prací jsou ateliér, polibek, zátiší, matka a dítě, ale objevuje se také znázornění konfliktu mezi pohlavími (býk, kůň, toreadorka, dívka a Minotaurus). Z technik převažuje lept, litografie, akvatinta a linoryt. Expozice kvůli omezeným prostorám ze sbírky, obsahující přes 160 grafických listů, představuje pouze 56, které však údajně náleží k jejím vrcholným.
 


Ira Levin - Rosemary má děťátko

19. září 2009 v 14:04 | krtek |  Knihy
Ira Levin, americký spisovatel a dramatik tvořící především v komediálním a hororovém žánru, se narodil roku 1929 v New Yorku, kde před dvěma lety i zemřel. Proslul především schopností sugestivně vyprávět příběhy opředené tajemstvím a svým způsobem je zakladatelem nového žánru - moderního kultivovaného psychothrilleru. Je autorem sedmi románů, z nichž nejznámější je hororový příběh Rosemary má děťátko (Rosemary's baby, 1967) a jeho pokračování, které vyšlo celých třicet let po prvním dílu Rosemary a její syn (Son of Rosemary, 1997). Jako dramatik se zapsal do povědomí veřejnosti hrou Osidla smrti (Deathtrap,1978), která byla nominována na cenu Tony Award a na Broadwayi se stala nejdéla hranou hrou v historii. Většina Levinových knih byla zfilmována.


Román Rosemary má děťátko čtenáře vtáhne do příběhu mladé Rosemary, která se se svým snoubencem Guyem přestěhuje do domu, za jehož zdmi se stalo několik podivných událostí. Život několika jeho obyvatel skončil sebevraždou a žil v něm prý i člověk, který o sobě tvrdil, že se mu podařilo vyvolat Satana. Rosemary však legendám nevěří a doufá, že v novém bytě najde štěstí a založí se svým partnerem rodinu.

Seznámí se se sympatickou dívkou v sušárně, která se ukáže být schovankou milých postarších sousedů, se kterými se pár rychle spřátelí. Za několik dní, však ona dívka spáchá sebevraždu skokem z okna. Rosemary je zděšená, ale odmítá si přiznat, že by její smrt měla něco společného s domem. Minnie, žena u které dívka žila, jí věnuje její podivný šperk. Poté Rosemary za podivných okolností otěhotní, když ji její snoubenec znásilní ve spánku a přitom se jí zdá o podivném rituálu, kterého se účastní její sousedi. Přesto se ale těší na dítě a žije v naději, že se vše obrátí k lepšímu. Minnie jí doporučí lékaře, prý nejlepšího ve městě, ke kterému začne docházet. Ten ale nijak nedbá na to, že si Rosemary stěžuje na silné bolesti a doporučuje jí pouze pít vitaminové nápoje, které jí Minnie připraví. Navíc nosí stejný, podivně zapáchající amulet, jako Rosemary dostala od Minnie. Její známý jí věnuje knihu o čarodějnictví a několik dní na to zemře. Rosemary začíná mít podezření, že není všechno v pořádku a začíná odhalovat, že lidé okolo ní jsou zapleteni v něčem děsivém, co zatím nedokáže pojmenovat.

Když jí Guy knihu o čarodějnictví vezme a vyhodí, aby se prý v těhotenství zbytečně nerozčilovala, pojme Rosemary poderžení, že mezi ty, kteří se proti ní spikli, patří i on. Jednoho dne odhalí, že Minniin muž, který se čím dál více přátelí s Guyem, je synem toho, který před lety v domě vyvolal Satana. Vše do sebe podivně zapadá... Rosemary porodí dítě, ale je jí řečeno, že se narodilo mrtvé. Ona tomu však nevěří a je přesvědčená, že jí ho sebrali, aby ho použili pro své rituály. Z vedlejšího bytu je slyšet dětský pláč. Jednoho dne se tam tedy ozbrojena nožem tajně vydá, aby si svého syna vzala. Dítě, které uvidí v kolébce a které sešlost v místnosti oslavuje jako Satana, však není člověk...

Příběh končí nevysvětlen. Čtenář se nedozví, zda je vše jen Rosemaryina halucinace nebo se skutečně stalo něco mimo lidské chápání...

Sebastian Barry - Tajný deník

31. srpna 2009 v 10:59 | krtek |  Knihy
Irský dramatik, básník a prozaik Sebastian Barry se narodil roku 1955 v Dublinu. Vystudoval Trinity College, na níž také několik let vyučoval. Ohlasy veřejnosti si získal nejprve jako dramatik - za svou první hru Boss Grady's Boys (1990) získal ocenění BBC/Stewart Parker Award. Další hry (např. The Steward of Christendom) se hrály mimo jiné v New Yorku na Broadwayi a na scéně The Royal National Theatre v Londýně. Věnuje se také poezii (vydal např. sbírku The Water-Colourist) a tvorbě pro děti.

Barry se dvakrát dostal do nejužšího výběru na Bookerovu cenu a za svůj poslední román The Secret Scripture (Tajný deník) získal cenu Costa Book Award
za nejlepší knihu roku 2009.

Ve svých dílech se zabývá především irskou historií a pokládá si otázku, do jaké míry je věrohodná. Snaží se tak upozornit na to, že historická pravda podle jeho slov neexistuje. V románu Tajný deník k důkazu svých teorií používá vyprávění stoleté Roseanne, která sama přiznává, že se některé události nemohly stát tak, jak si je pamatuje.


Román Tajný deník je strukturován jako deníky dvou osob - Roseanne Clearové (McNultyové), velmi staré pacientky ústavu pro duševně choré, která si tajně zaznamenává své vzpomínky a doktora Grena, jejího psychiatra. Roseanne strávila v ústavu většinu svého života - více než šedesát let a nyní, když má být budova stržena a pacienti buď propuštěni nebo převezeni do nové, se začíná doktor Grene zajímat, zda-li je skutečně duševně nemocná a jestli by nebylo možné ji vrátit do života venku. Usilovně se snaží zjistit toho o jejím životě co nejvíc a nachází záznamy otce Gaunta, který objasňuje, z jakého důvodu byla do ústavu umístěna. Byla obviněna z promiskuity, nevěry a také z toho, že zabila své dítě. Její manželství bylo anulováno a Roseanne doslova odklizena z veřejného života.

Samotná Roseanne však tato obvinění popírá. V jejím vyprávění se téměř všechny zásadní věci odehrávají jinak. Zároveň tak podává svědectví o nejdůležitějších událostech první poloviny 20. století. Je její paměť ovlivněna dlouhými léty, které strávila za zdmi léčebny? Je možné, že se události, které si jasně pamatuje, staly jinak? Stejné otázky si pokládá čtenář, Roseanne i doktor Grene. Ten nakonec zjišťuje, že Roseanne pravděpodobně mluví pravdu, protože její dítě nezemřelo, ale bylo umísťeno do sirotčince a dokonce dodnes žije. Prohlédne tím tedy lži otce Gaunta, který nedokázal snést, že je Roseanne presbyteriánka, která se vdala za katolíka a ještě nevíc si dovolila mu odporovat. Proto se rozhodl ji v jistém smyslu zničit obviněními, která zapříčinila, že byla prohlášena za duševně chorou.

Doktor Grene nachází k Roseanne zvláštní vztah, pokusí se najít jejího syna a zjišťuje, že je jím on sám. Vše do sebe podivně zapadá, zároveň je tím však jinak napínavý a zajímavý příběh degradován na román s otřepaným závěrem. Barry prý chtěl nechat svým hrdinům pomyslné světlo na konci tunelu, naději, která se může naplnit a zároveň nemusí. Nic to však nemění na tom, že autor čtenáři položil několik zajímavých otázek, na které je nutno si odpovědět.

Sebastian Barry se inspiroval skutečným příběhem vlastní vzdálené příbuzné, jíž stejně jako Roseanne stačilo nepatrné zaškobrtnutí, za které zaplatila absurdně vysokou cenu.

Další články


Kam dál